Výlet do Prahy

Myšlenka navštívit naše hlavní město se zrodila na pravidelném setkání „Zétépáků“ (prosím nezaměňovat se zvukově podobným „Estébáků“). Zétépáci jsou uživatelé invalidní průkazky ZTP-P, většinou v důsledku zrakové vady, kdežto „Estébáci“ byli uživatelé průkazky zcela jiné. Kromě mě se výletu zúčastnil přítel Libor Čába, zvaný Bača, a mí 2 bývalí žáci Radek Pinera a Martin Kubiš.

Po tom, co jsme zavrhli šílený nápad Bači odjet v 5,20 hodin, a poté, co kuřáci zavrhli můj návrh odjet do Prahy autobusem, jsme se sjednotili na datu 24.5.2003 vlakem EC, který měl odjezd v 10,10 hod. z Brna. Všichni jsme se sešli v 9,50 před nádražní budovou. Po zakoupení jízdenky na vlak jsme se vydali koupit občerstvení do vlaku. Zatímco já jsem se spokojil s jedním lahváčem, Martin s dvěma a Radek PETflaškou minerálky, Bača se k vlaku přihrnul s pytlem housek, čtvrt kg anglické slaniny a dvoulitrovou láhví minerálky. Ptal jsem se ho proč tolik jídla a pití, vždyť nejedeme na Island přece, ale pouze 3 hodinky do Prahy. Odpověděl mi uštěpačně: „Neboj, to se bude hodit“. A hodilo. Při projíždění Skalicí nad svitavou už měl pytel prázdný, a to nám prosím nedal ani ochutnat.

Cestou vlakem nám trochu vadila sopranistka, která zřejmě jela hostovat do Národního divadla a poctivě se ve vedlejším kupé rozcvičovala. S tím se ovšem nedalo nic dělat.

Do Prahy jsme dojeli s mírným zpožděním 4 minut a zde jsem si teprve uvědomil, že rozdílní jsme nejen věkem, ale i oblečením. Zatímco já, Radek a Martin jsme byli ve starých džínsách, Bača byl oblečený do společenského obleku, na zádech batoh, v pravé ruce spacák a v levé nedopitou dvoulitrovou PETflašku. Nemohli jsme riskovat, že nám ho odvezou do Bohnic na psychiatrii, a tak jsme mu prostě flašku hodili do koše a spacák do úschovny. I tak naše skupinka Pražákům musela připadat, jako když policajt vede tři bezdomovce do Bartolomějský. Ale už to nebylo tak hrozný.

Prohlídku našeho hlavního města jsme zahájili v proslulé hospůdce "U Jelínků", která je známá výborným plzeňským pivem. K tomuto kroku nás lehce přemluvil Bača řkouc, že má po slanině žízeň a že když jsme mu vyhodili minerálku, musíme se postarat o to, aby netrpěl dehydratací. U Jelínků jsme já a Martin ochutnali místní specialitu „Pivní sejra“ a Bača s Radkem 20 deka tlačenky s cibulí. Pivní sýr je nutné si zamíchat, podobně jako Tatarský biftek. Poradil jsem Martinovi aby si tam kapnul trochu piva, to se pak sýr lépe spojí s cibulí, paprikou a máslem. On si tam ovšem hrknul piva čtvrt a požil tuto specialitu ve formě chutné, hutné, přesnídávkové polévky. Po dobrém jídle jsme si dali tři výborná plzeňská piva a asi tak o půl třetí vyrazili na prohlídku Prahy.

Protože mně po jídle bylo spíš na spaní než na procházení, navrhl jsem, abychom vyjeli lanovkou na Petřín a šli směrem Pohořelec, Loretánské náměstí, Nerudovu a Karlův most. Tuto trasu jsem vybral, protože bezpečně vím, že z Petřína se nedá jít jinudy, než z kopce dolů.

Na Loretánském náměstí se Bača s Radkem rozhodli vyfotit a nafilmovat Černínský palác, dnes Ministerstvo zahraničí zblízka. Upozornil jsem je sice, že s jejich zjevem a neupřímným pohledem tak typickým pro lidi zrakově postižené budou ochranku dráždit. A také jo. Jakmile se přiblížili na tři metry, začaly se rojit gorily ochranky ven. Situaci jsem zachranil tím, že jsem na Baču zavolal Brněnským hantecem: „Tak to tam rychle někde položte a poďte zpátky“. Z toho ochranka pochopila že se nejedná o anarchisty, ale o burany z Brna, ke všemu zřejmě opilé, a zalezla zpět do budovy.

Rozezněla se zvonkohra Lorety a zvala nás k prohlídce této významné pražské památky. Trochu nás zarazila cena vstupenky dostupná spíš pro cizince než pro důchodce. Povídám: „Hoši, co tak vyzkoušet invalidní průkazky?“ Martin se rozhodl, že to půjde zkusit. Já jsem se plížil za ním, že se protlačím s ním jako průvodce. Když ukázal Martin průkazku, paní za skleněnou přepážkou řekla: „To víš, Martine, že to platí, tady máš nulovou vstupenku.“ Myslil jsem, že je to jeho příbuzná, když však se ho ptala odkud je, pochopil jsem že si prostě jméno přečetla na průkazce a že familiérní oslovení je pouze profesionální přístup k zákazníkům. Nakonec jsme použili průkazky všichni a byli vpuštěni dovnitř. Muž který nám kontroloval vstupenky nás upozornil, že v areálu se nesmí fotit a kamerovat. To Baču zcela zjevně rozčílilo. A tak, i když by v případě, že by filmování bylo povoleno, záběry nedělal, protože o církevní památky zájem nemá, zákaz ho vyprovokoval k videozáznamu kaple. Se šťastným úsměvem a se slovy: „Hoši mám to“ vyšel z kaple ven. Prohlédli jsme si celý objekt včetně populárního Pokladu. Když jsme vycházeli ven, buď pod vlivem prohlídky tolika zlata, nebo spíš v důsledku požití studeného piva ráno na lačno, mě moje útroby upozornily, že musím bezpodmínečně co nejrychleji vyhledat WC. Vzhledem k tomu, že jsem v šedesátých letech minulého století v Praze šest let studoval na Konzervatoři, jsem věděl, že asi šedesát metrů od Lorety je známá hospoda "U černého vola" a tak jsem klukům řekl: „Hoši, deme k Volovi, je to nutné!“ Toaletu jsem našel snadno, ale byla zamčená. Šel jsem tedy klíč hledat k výčepu. Výčepní ani číšník tam nebyl, snad měli stejné problémy jako já.

Když se konečně výčepní vrátil řekl: „Helé, vždyť klíč visí támhlé.“ Byl umně schovaný za rohem, aby zřejmě nekazil cizincům dojem z Prahy. Na toaletě nesvítilo světlo, ale co bylo horší, a to jsem ve tmě neviděl, bylo nutné do něj nejdřív naházet kupu toaletního papíru, jinak fugoval jako velice nehygienický bidet. Na vlastní - no řeknu kůži, jsem poznal, že jako onen výkonný bidet funguje spolehlivě. Ve tmě jsem šmátral po toaletním papíru a přitom se volně položená deska posunula do boku a já se poroučel k zemi. Cestou jsem šmrncl telefonem, který mám vždy za pasem, o rantl záchodu a telefon letěl. Z toho, že jsem neuslyšel žbluňknutí, ale duté žuchnutí, jsem pohochopil, že mám obrovské štěstí, a že můj telefon neskončil v záchodě, ale někde vedle. Vím, že mi to nikdo nebude věřit, ale zřejmě se takové náhody někdy stávají. Telefon totiž začal zvonit. Jak píše Hašek: Úplně zpitomělý tím, co jsem zažil, jsem našmátral telefon a přijal hovor. V telefonu se ozval hals mé "staré hodné manželky" Marie. Žoviálním tónem se zajímala, jak se v té Praze mám. Protože nikdy nemluvím s manželkou sprostě, neřekl jsem „na posrání“, ale jen něco podobného, a rychle ukončil hovor. Když jsem ze tmy vyšel do přesvětlené umývárny, hrozně jsem se lekl, neboť jsem uslyšel rachot, jako když startuje letadlo. To jsem nechtě spustil bundou přehozenou přes ruku hlučný vysoušeč, který fungoval na fotobuňku. Úplně zpocený jsem se řádně omýval nebo spíš okoupal v umývadle, takže když místní piják piva vešel vykonat potřebu a spatřil co si všechno umývám a vysušuji, zmateně vycouval a šel použít zřejmě toaletu pro dámy, nebo šel jen tak ven ke stromu.

Když jsem se po dlouhé době vrátíl k přátelům, zjistil jsem, že jsem sse rozrostli o místní rodačku Soňu, kterou kluci znali a telefonem přizvali, aby nám dělala hostesku. Po trojich „Kozlíkových kapkách“ - rozuměj „Velkopopovických kozlech“ - jsme vyrazili na další prohlídku Prahy: Nerudovou na Karlův most a Kampu. Na Kampě Soňa prohlásila, že má hlad a že nám ukáže výbornou Plzeňskou pivnici, kde dobře vařej. Magické slovo "Plzeň" rozhodlo. Všichni jsme nadšeně souhlasili. Plzeňská pivnice byla obrovská restaurace pro cca 300 lidí a výbornou Plzeň tam opravdu měli. Také jídlo, i když v cenách poněkud nedůchcovských. Nakonec jsme si vybrali nejlacinější jídlo za 85 Kč a zapili pěti výbornými pivy. O půl dvanácté byl nejvyšší čas na návrat do Brna. Protože Plzeňská pivnice byla u Anděla, navrhoval jsem metro. Martin ovšem přišel s nápadem jet travají. Prý devítka jede přímo na Hlavní nádraží. Když i naše hosteska to doporučovala, nechal jsem se přemluvit. V tramvaji se mí přátelé halasně bavili a já jako zdálky slyším hlášení řidiče: „trasa linky č. 9 je odkloněna.....“. To stačilo, abych zařval: „Volové, rychle ven, jedem na Vyšehrad na hřbitov a né do Brna.“ Na Hlavní nádraží jsme se nakonec dostali čtvrt hodiny před odjezdem vlaku právě oním metrem. Dokonce jsme měli čas si koupit něco do vlaku. Já a Martin jsme se opět sháněli po lahváčích, Bača tradičně po svačince. V nádražním bufetu měli jen třetinkové piksle za 25 korun, a tak jsem se rozhodl požádat o radu místní bezdomovce. Udělal jsem dobře. Jeden z nich nás znaleckým okem ohodnotil a když v nás viděl soukmenovce a spřízněné duše, žižkovským dialektem pravil: „Helé kucí..“ - no zkrátka nám řekl, že před nádražím je malý stánek a tam nám Ukrajinec možná prodá lahvové pivo. Ukrajinec tam byl a studené pivo měl. Dokonce nepředražené. Bača se k vlaku přihrnul s třiceticentimentrovým klobásem v průměru jednoho coulu, který voněl přepáleným tukem. S klobásem se hrnul do vagónu. Já jsem se po předchozích zkušenostech z tramvaje raději zeptal opodál lelkujícího průvodčího, jestli to jede do Brna. Odpověděl že tyto vagony jedou do Košic a do Brna a Bratislavy jedou poze první tři. Vytáhl jsem Baču zase ven a šli jsme do třetího vagónu.

Vlak byl poloprázdný, takže jsme brzy našli kupé, kde byl pouze jeden Slovák.Z naší přítomnosti viditelně radost neměl, neboť tušil, že do Brna spát nebude. Tři mojí opivnění přátelé se totiž tak hlasitě bavili, že by se cizinec, který by je slyšel, vsadil o cokoli, že ti tři se do krve hádají a že se jistě v nejbližší chvíli napadnou noži. Horší bylo to, že jsme neprozřetelně požili k obědu speciality s cibulí, a tak, i když jsme měli otevřené okno a vlak uháněl stokilometrovou rychlostí, průvan to zkrátka nestíhal. Slovák musel být velice trvrdý chlap, že to všechno vydržel. Zjistil jsem, že neodešel z kupé nikoli proto, že je zas až tak tvrdý chlap ze Slovenska, ale protože prostě přes to všechno usnul, nebo spíš omdlel. Já jsem cítil, že to druhé mě čeká v nejbližší chvíli a tak jem vzal spacák a říkám hochům: „Pánové já jdu spát“. Mladí mě varovali: „V tomto vlaku se spát nesmí, tady se hrozně krade, my to známe“. Zabručel jsem něco že lepší je být okraden než otráven a vypotácel jsem se ven, kde bych mohl spočinout. A opravdu ve vedlejším vagónu jsem našel úplně prázdné kupé. Otevřel jsem okno, lehl na sedadla proti směru jízdy a pohroužil se do říše snů. Vzbudilo mě nezvyklé ticho. Vlak dlouho stál a já se lekl, že jsem na odstavném nádraží v Bratislavě. Podle hodin jsme museli být někde vprostřed cesty. Byla to Česká Třebová a železničáři porcovali vlak. Venku jsem slyšel známé hlasy. Hoši venku kouřili a halasně se bavili. Abych je zachránil před okradením, šel jsem do kupé a vzal k sobě nejdražší věci. Slovák se vzbudil a byl viditelně naštvaný, že ho to nenapadlo dřív než mě. Za trest na mne klukům žaloval, že jsem věci vzal já. Přiběhli a byli naopak rádi, že věci mám já. Řekl jsem jim aby mě vzbudili v Židenicích a vyhodil je ven. Před půl pátou jsme v Brně vystoupili do kalného deštivého rána. Noční autobusy se již řadily a já pobíhal a hledal ten svůj. Po asi pěti minutách jsem našel ten správný a současně s dosednutím na sedadlo se dveře zavřely a jeli jsme. Náhle ze mě všechno spadlo a já, i když bylo venku hnusně, měl v duši pocit, jako když se v krásném letním slunečném ránu synek po dlouhé době vrací do náruče své matky.

P. S. Je možné, že si někteří hloubavější čtenáři řeknou, že jsem se vlastně do Prahy jel najíst, napít a vys..., hm, vyzkoušet WC. Přátelé, není tomu tak, věřte, Praha je krásná !!